Po absolutoriu brněnské konzervatoře v roce 1998 přijala angažmá v baletním sboru Moravského divadla v Olomouci, kde ztvárnila řadu baletních rolí a účinkovala také v hudebních a činoherních inscenacích. Olomouci zůstala věrná i po skončení kariéry. Michaela Tsepeleva, úspěšná baletní tanečnice, totiž studovala na Univerzitě Palackého a dnes působí na Krajském úřadě v Olomouci v odboru kultury a památkové péče.
Ještě během vaší aktivní taneční kariéry jste se zúčastnila konzultací NFTK k druhé kariéře. Co vás vedlo k tomu nenechat to až na poslední chvíli a už během angažmá začít řešit změnu?
Je pravda, že semináře jsem se účastnila, když jsem byla někde uprostřed své taneční kariéry. Asi hlavní důvod byl, že nemám v povaze věci odkládat a čekat, že „se to nějak vyřeší“. A v té době jsem už možná nějak vnitřně cítila jistou nespokojenost se situací, ve které jsem se nacházela. Celou svoji profesní kariéru jsem vlastně strávila v jednom angažmá, situace a lidé kolem mě se však měnily. Věděla jsem, že nutnost opustit tuto profesi, přijde. O dalším směřování jsem však tehdy ještě neměla jasnou představu.
V čem vám konzultace pomohly a proč byste je doporučila i ostatním?
Myslím, že vždy je dobré podívat se na věc z různých úhlů. A často se stává, že člověk, který je nějakým způsobem osobně zaujatý, ztrácí objektivitu. Mně osobně asi nejvíce daly konzultace personálního koučinku s Janou Bohutínskou. Z vlastního profesního hlediska má opravdu velké zkušenosti s kariérní změnou, navíc na mě působila velmi klidně a empaticky v kontrastu s tehdejším „teatrálním“ prostředím, ve kterém jsem se denně pohybovala. A i když hodně impulzů, které mi dala, mi tehdy připadalo nedostižných, dost z nich se nakonec podařilo realizovat.
Kdybyste měla zavzpomínat na to, co pro vás bylo na taneční kariéře pozitivní a neopakovatelné, a naopak to nejtěžší. Co by to bylo?
Tak to je opravdu velmi těžká otázka. On se totiž ten názor v průběhu času trochu proměňuje, a navíc má člověk časem tendenci špatné věci zapomínat a pamatovat si jen to dobré. V každém případě mi umělecká kariéra umožnila žít profesně zajímavý a svým způsobem nestereotypní život. I když po 20 letech tréninků na 9:00 to rutina už opravdu trochu je. Poznala jsem spoustu inspirativních a kreativních lidí a díky několika turné pobyla v zahraničí trochu jiným způsobem než běžný turista na dovolené. Divadlo a baletní obor obzvlášť je svým způsobem magické prostředí, a když v něm člověk dlouhodobě působí, žije opravdu v trochu jiném světě a kvůli vytíženosti často nezbývá čas na jiné zájmy. Hledat pak balanc mezi prací a osobním životem je náročné. Mám velké štěstí, že mám dvě úžasné děti. Mateřství je totiž ta jediná role, bez které bych se v životě neobešla.
Studovala jste Taneční konzervatoř v Brně, působila v angažmá Moravského divadla Olomouc, ale vystudovala jste také divadelní vědu na Univerzitě Palackého. S jakým záměrem?
Se záměrem právě z toho divadelního akvária na čas vyplout, i když s tou teorií divadla jsem opravdu nedoplavala nejdál. Je pravda, že v tom byl ale tak trochu kalkul. Mnohem víc by mě zajímala psychologie, žurnalistika nebo nová média, ale distančně. Navíc v Olomouci se mnohé z těchto oborů neotvíraly a vize zvládnout studovat při zaměstnání a s rodinou mě nakonec udržela nohama na zemi. I když náročné to bylo. Dvojobor, který jsem vystudovala, byl v kombinaci divadelní a filmová věda, což mi umožnilo zase nahlédnout pod jinou pokličku, a i psaní psychorozborů jsem si při analýzách filmu užila víc než dost.
Aktuálně pracujete jako asistentka Jana Žůrka, člena Rady Olomouckého kraje pro oblast kultury. Co z vaší taneční kariéry při práci využijete a co jste se naopak musela naučit.
Cesta k mé aktuální práci je kapitola sama pro sebe, a ačkoliv jsem do ní byla hozena jaksi bez záchranného kruhu, zatím mě strašně baví. Je to trochu obrat o 180° a jiný druh stresu, který ale díky více než 20 letům praxe u divadla celkem zvládám. Při svém nástupu jsem se svojí profesní minulostí působila opravdu poměrně exoticky a první dny se se mnou přišli osobně seznámit kolegové, kteří prostě museli „tu baletku“ vidět zblízka a na vlastní oči. Zaškolení byl trochu rychlokurz, ale ráda se učím novým věcem a je to svým způsobem velmi osvěžující, dělat něco úplně odlišného, a přesto zůstat blízko kultuře.
