Adela Jordáková je fyzioterapeutka, která významně ovlivnila koncept nového fyziocentra baletu Národního divadla, kde spolu s dalšími kolegy pečuje o tanečnice a tanečníky souboru. Kromě fyzioterapeutické praxe Adela dál studuje, ale zároveň také přednáší na HAMU kineziologii. Momentálně je ve Švédsku, kde se věnuje studiu novocirkusových disciplín. Zkrátka nedalo nám to, abychom si s touto aktivní sympatickou odbornicí na tělo a pohyb ještě jednou nepromluvili.
Jak jste se vlastně dostala k práci fyzioterapeutky?
V posledním ročníku na gymnáziu jsem přemýšlela, kam si dát přihlášku a fyzioterapii jsem si vybrala proto, že je do velké míry spojena se sportem a s lidmi. Chtěla jsem zůstat u něčeho, co je aktivní a kde budu v kontaktu s lidmi. Dala jsem si přihlášky na všechny lékařské fakulty a na všechny jsem se dostala, což beru jako šťastnou náhodu. Vybrala jsem 2. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Motole pod vedením prof. Koláře.
Jakým sportům jste se na gymnáziu věnovala?
Dělala jsem atletiku, sprinty a překážky. Ale na vysoké škole jsem přestala stíhat tréninky, protože jsem byla pořád ve škole. Začala jsem se ale věnovat rekreačně závěsné akrobacii, nejdříve v KC Mlejn na Lukách a pak jsem objevila Cirqueon. A chytlo mě to. Od roku 2018 jsem to začala brát více vážně a jezdit na kurzy a workshopy do zahraničí a jako fyzioterapeut se zaměřovat na cirkusovou komunitu. Během pandemie jsem se naplno vrhla do online kurzů a programů pro zdravotní profesionály věnující se umělcům.
Ale teď studujete v Olomouci…
Ano, tam jsem na navazujícím postgraduálním studiu, studuji obor kinantropologie a biomechanika, což je nauka o lidském pohybu. Chci se zaměřit na výzkum biomechaniky stoje na rukou v cirkuse.
A kdy jste začala pracovat jako fyzioterapeutka?
To bylo hned po bakaláři. Jakmile jsem měla oficiální titul bakaláře, mohla jsem začít profesně fungovat.
A jak dlouho pracujete v Národní divadle?
Už to bude víc než tři roky. Rodiče mého spolužáka Matyáše Rytiny hrají v orchestru a znali profesora Čumpelíka, který řeší skoro všechny zdravotní problémy zaměstnanců divadla. Matyáš u pana Čumpelíka absolvoval kurzy a pak do Národního nastoupil jako fyzioterapeut. A protože je ten soubor veliký, tak mě přibrali na výpomoc. Nejdřív na pár hodin týdně, ale postupně se ta spolupráce rozšiřovala, jak se rozšiřovala dostupnost péče. Dneska jsme velký fyziotým, spolupracujeme s Centrem pohybové medicíny, s různými externisty, a nakonec máme teď i nové fyziocentrum přímo v Anenském areálu.
Vy jste se významně podílela na konceptu centra, navrhovala jste, jak má být vybaveno. Jste s ním spokojená?
Jsem. Všechno, co bylo potřeba, se podařilo zafinancovat. Ještě řešíme, zda přidáme rázovou vlnu nebo něco jiného z fyzikální terapie, protože nakonec mecenáši, když viděli to otevření, mluvili s tanečníky, tak poskytli další potřebné finance. Výhoda centra v Anenském areálu je ta, že je to všechno na jednom místě, pod jednou střechou. Až budeme mít vybavení na fyzikální terapii, tak se zase zmenší nutnost, aby museli tanečnice a tanečníci někam dojíždět. Časem bychom chtěli mít i diagnostický ultrazvuk. Mohli bychom si na místě ověřovat vývoj zranění, kontrolovat, jak probíhá hojení, což by byla velká pomoc.
Takové centrum je u nás unikátní. Jak je tomu ve světě?
V uměleckém světě unikátní je, to ano, ale v tom sportovní nikoli. Fotbalové a hokejové kluby u nás mají takové vybavení už dávno. Podobné zázemí najdeme i v atletice. Ale když se pohybujeme v umělecké sféře, tak je rozhodně fyziocentrum baletu Národního divadla aktuálně to nejlepší, co v Česku je. Tím se přibližujeme evropskému standardu. Ale sortiment služeb jsme v podstatě poskytovali už před tím, jen teď je to komfortnější a na jednom místě. Myslím, že je to srovnatelné s podobnými evropskými soubory…
Například?
Například Národní balet v Nizozemí. To je podobný soubor s podobným repertoárem a podobnou péči. Samozřejmě k Londýnu máme ještě daleko, ale nemůže být všechno hned a ze dne na den.
Zmínila jste péči o sportovce. V čem je péče o tanečníky specifická?
Myslím, že jedním z faktorů je divadelní sezona, kde se jede od poloviny srpna do června bez pauzy. Tanečníci jsou v tom dlouhém intervalu schopni pořád podávat výkony, není tam žádný větší prostor na odpočinek. V profesionálním sportu se periodizace odpočinku a tréninku hodně řeší. Ve většině sportů je rok více strukturovaný, rozděluje se na závodní a přípravnou sezonu. V baletu je volno šest, sedm týdnů přes léto – jinak se jede pořád. Víkendy jsou krátké, nebo se hraje. Navíc – tanečníci a tanečnice jsou celé dny na sále, ale zase tolik netrénují, spíš jde o tu disciplínu přítomnosti, o to, aby byli k dispozici. Objem kvalitního tréninku zas tak vysoký není. Ve výsledku jsou z toho unavení. Přitom to není tak velká zátěž, aby si vybudovali fyziologickou adaptaci. Takže když přijde série těžších baletů, například pro holky Labutí jezero nebo Spící krasavice, ta je těžká pro všechny, tak mohou paradoxně bojovat s tím, že na to nemají fyzičku.
Nedávno jsme měli s Nadačním fondem pro taneční kariéru seminář na HAMU, kde padlo, že tanečníci jsou přetrénovaní. Souhlasíte s tím?
Jsou a nejsou – to je právě ono! Z mého hlediska jim chybí krátké intenzivní tréninky, které by šly k tomu, co potřebují. Ale jsou přetěžováni ve smyslu těch dlouhých dní, nekonečných hodin na sále, kde občas něco dělají, občas ne, ale pořád jsou ve střehu, pořád se musejí zahřívat, udržovat, aby, když je zavolají, byli k dispozici. A toto je hrozně náročné. Sólisté končí pravidelně v šest večer, takže chápu, že nemají energii na to jít na třičtvrtě hodiny někam do posilovny odjet kvalitní trénink.
A myslíte, že to by jim pomohlo?
Ano, ale ne navrch k tomu všemu, ale místo něčeho. Tam by vznikla adaptace. Kdyby mezi tím měli odpočinek, to by velmi pomohlo, ale když jedou takto pořád, nemají čas si odpočinout, tak je to těžké.
Chcete mi říct, že by tanečníci měli víc odpočívat?
Myslím, že by měli víc regenerovat.
Což zahrnuje…?
… což zahrnuje aktivity mimo tanec, což může být jak pasivní odpočinek, s čím nikdo moc problém nemá – když mají volnou neděli, tak ji většinou proleží. Ale patří tam i aktivní regenerace, což může být jiný pohyb v nízké intenzitě. Nebo koníčky, což může být také problém, protože tanečníci nic jiného nestíhají a tím se jim hodně svět zužuje.
Komunikujete o těchto tématech s managementem souboru?
Nějaký dialog probíhá pořád. Ze strany správy baletu je to velmi vstřícné a když to na něco narazí, tak je to časové plánování. Tanečníků je spousta a všichni se musí všechno naučit, takže je hodně těžké dělat jakékoli změny. My bychom například chtěli mít s tanečníky pravidelné tréninky na začátku dne, ale to by znamenalo začít dřív, nebo zkrátit baletní tréninky, nebo zkoušky. Už jsme ale udělali velký pokrok v tom, že mají pravidelné lekce pilates jak na zemi, tak na reformerech a kdo chce a má čas, tak může přijít. Ale pak je tady skupina hodně vytížených sólistů, kteří se nezastaví celý den, končí až v šest, a tam je těžké ten čas najít.
Chcete mi říct, že v jiných souborech – např. v Londýně – je ten režim nastavený jinak?
To se přiznám, že nevím přesně. Vím, jaké mají vybavení a jaké mohou navštěvovat lekce. Ale podle informace bývalé vedoucí fyzioterapeutky The Royal Ballet Moiry McCormac, mají v týdenním rozvrhu přímo zakomponovanou gyrotonic a pilates.
Do práce týmu fyzioterapeutů patří tedy prevence, udržovací péče a případně řešení úrazu. Popisuji to správně, nebo tam patří ještě něco?
Ideálně by to měla být prevence. Tanečníci jsou sportovci s uměleckou nadstavbou, která je sice hodně výrazná, ale jsou to sportovci. Někdo to popisuje jako když se staráte o velmi dobré závodní auto. Musí být v top kondici, aby všechny součástky byly tam kde mají být, aby tam nebyly drobné poruchy, protože v té velké zátěži, když se drobná porucha opakuje, může se snadno rozvinout do velkého problému. Takže je to o prevenci, o vychytávání potenciálních detailů, které ještě nejsou problém, ale do budoucna by být mohly. Když vidíme, že má například někdo nějaký problém v oblasti kotníků, když nestojí správně, tak pracujeme na tomto tématu. Nebo, když někdo přijde, že na jednu stranu může dobře vytočit nohu, na druhou ne, tak se na to můžeme podívat a udělat něco, ať se vytočení symetrizuje. Takže udržování těla v co nejlepším stavu je ideál. Ale zase narážíme na to, že těch tanečnic a tanečníků je hodně a že většinou přijdou, až když jim něco je, takže pak se nám to přesouvá do péče po zranění, kdy jde o to vrátit je co nejrychleji zpátky do hry. Takže klasická fyzioterapie – manuálně ošetřit, zatejpovat, postupně progresivně zatěžovat.
Můžete vysvětlit pojem „management zranění“?
Pro mě je to celý systém, jak se nezranit, takže prevence, pre-rehabilitace, životospráva, význam spánku, význam jídla, význam rozcvičení – spousta tanečníků se před výkonem nerozcvičuje. Management zranění pak také zahrnuje co dělat, když se zraním – ledovat, neledovat, brát si léky na bolest, nebrat? Na toto všechno už jsou guidelines, předepsané postupy. A pak přijde návrat do běžné praxe – zase na to máme docela dobře vypracované guidelines – po různých zraněních, operacích…. Hodně to řeší ve Spojených státech, na kolik procent a jaká končetina, my to tady bereme trochu od oka podle zkušenosti a podle klinického obrazu. A pak postupně přidávat zátěž, až do chvíle, kdy nás tanečníci nepotřebují. Ale nejraději o managementu zranění uvažuji jako o prevenci.
A teď mi řekněte, jak to vypadá v praxi.
Vypadá to líp a líp. Povědomí roste. Někdy mi připadá, že zahraniční tanečníci jsou lépe připravení. Hodně členů soboru jsou vegetariáni nebo vegani a vědí přesně jak doplnit živiny, jak poskládat jídelníček. Kdo to neví, může být víc unavený a víc se zraňovat. Externě proto spolupracujeme i s výživovou poradkyní, která může jídelníček zkonzultovat.
Hodně se to celkově zlepšuje, ve smyslu pre-rehabiltace. Edukujeme tanečníky, aby si ráno dali kardio, 5 až 10 minut na rotopedu, protože jenom cvičení u tyče není dostatečné rozcvičení na to, aby se zahřáli, když jdou na volnost a na skoky. Vedeme je k tomu, aby používali foam rolling (pěnové válce), edukujeme o aktivním strečinku, o aktivní mobilitě, aby drželi rozsahy aktivně, že to zkrátka není o tom lehnout si do oversplitu, vysvětlujeme, proč to není dobré, ukazujeme jim vhodné cviky a zároveň nějaké fyzioterapeutické cviky na posilnění toho, co není dostatečně silné. A samozřejmě silový trénink, bez toho to nejde.
A jaká jsou nejčastější zranění?
Obecně to budou kotníky, chodidla, lýtka. Dál to záleží na repertoáru. Jiné je to v moderně, jiné úrazy jsou v klasice.
Jaké jsou trendy v taneční fyzioterapii?
Nevím, jestli jsem schopná na tohle odpovědět. Můžu říct, jak to děláme my. Vždycky je tam nějaká manuální terapie, hodně pracujeme s fasciální manipulací podle Stecca, což se nám u tanečníků velmi osvědčuje. Pak další techniky na kloubní mobilizace a manipulace a také aktivní cvičení, aktivní spolupráce tanečníka. Plus ještě využíváme pomocné metody na uvolnění, jako je příprava měkkých tkání nějakou fyzikální terapií před tou manuální, flossing – což je využití zevního tlaku většinou na končetinu, používají se elastické pásky, krátkodobě provedeme kompresi segmentu, tanečník zároveň provádí aktivní pohyby. Občas je to baňkování. Nejvíc jsou to ale ty ruce a aktivní individuální cvičení.
Hodně inspirace načerpáme z každoroční konference IADMS – International Association of Dance Medicine and Science, kde vidíme aktuální světové trendy v péči o tanečníky. Národní divadlo nám platí členství v této asociaci. Já osobně mám pak velké povědomí o zdravotní péči v performance arts, novém cirkusu, kde znám i lépe současné výzkumy a výstupy z praxe. Obecně, my všichni fyzioterapeuti, kteří pracujeme v baletu Národního divadla, se opravdu snažíme stále se v tomto směru vzdělávat.
Co se stane s tanečníkem, když skončí s aktivní kariérou? A je pro něj nějaká dobrá rada, jak by měl po těch letech zátěže se sebou dál pracovat? Je to téma?
Je to téma. Rozhodně by neměl přestávat s pohybem, hlavně ne ze dne na den. Tanečníci mohou být bez problémů, pakliže dál zůstávají v nějaké fyzické aktivitě. Taky by jim to chybělo, tělo je na pohyb nastavené, včetně hormonálního systému. Samozřejmě to nemusí být tanec, mohou začít chodit na túry, nebo se věnovat fitness. Vím, že si často vybírají druhou kariéru spojenou s pohybem.
Hovoříme spolu teď na ose Česko – Švédsko. Prozraďte mi, co přesně tam děláte?
Studuji tu dva programy na cirkusovém oddělení Stockholm University of Arts – Artistic Development within the Circus Discipline. Zaměřuji se na vertikální lano a druhou specializací jsou handstands (stojky). Jsem tu druhý semestr. Mám tady technické tréninky na laně a umělecké konzultace s teoretiky, choreografy a jinými praktiky. Pracujeme individuálně i ve skupinách. Výstupem z kurzu může být vystoupení, ukázka tématu, které chceme zpracovat prostřednictvím nového cirkusu, může to být víc konceptuální, může to být víc do fyzična…
Jaké je vaše téma?
Pracuji hodně se silou a křehkostí. Zajímá mě vztah s lanem – někdy s lanem bojuji, někdy s ním splývám. Zajímá mě také horizontálnost lana, které je ve své podstatě většinou vertikála, takže mě zajímají momenty, kdy jsem vůči němu horizontálně. A třetí téma je vztah se zemí, dělám pohybový výzkum nástupů a výstupů z lana, zahrnující prvky handbalancingu – přechody z lana do stoje na rukou a naopak, práce s lanem jako s objektem.
A plánujete i vystupovat?
To nevím, hodně mě baví mít technické kvality, pohyby, a pracovat na nich, učit se je. Ale jako fyzioterapeut hodně spolupracuji s umělci z této oblasti, a tak jsem si při práci s nimi více jistá, když rozumím jejich pohybovému slovníku, protože ho sama mám. Občasné vystupování je pro mě zajímavá zkušenost. Tak uvidíme.
© archiv ND, Vojtěch Brtnický, Fiziocentrum ND_foto Z. Sokol, M. Divíšek
