Psycholožka Jana Černá Tomanová s Nadačním fondem pro taneční kariéru spolupracuje od jeho začátků a nyní se vrací do našeho týmu individuálních služeb. Její psychologické konzultace mohou pomoci s lepším uvědoměním toho, jak každý individuálně prožívá změnu nebo jak reagovat na emoce, které změnu provázejí, jako je například smutek či strach.
Jana Bohutínská stála u zrodu Nadačního fondu pro taneční kariéru a účastnila se i projektů, které vedly k jeho založení. Od roku 2012 se věnuje také koučování, které je osvědčeným přístupem rozvoje vhodným pro období profesní změny.
Michal Andera již s Nadačním fondem pro taneční kariéru spolupracoval. Připravil pro nás workshop o tom, jak si vytvořit byznys model pro vlastní komerční nebo neziskový projekt a zapojil se i do programu individuálního poradenství. „A hodně mě to bavilo, protože jsem pracoval zase v úplně jiném prostředí,“ říká Michal. Nyní je součástí týmu individuálních služeb v naší aktuální výzvě.
Myslím, že jsme všichni počítali s tím, že stav veřejných financí neumožní podporu kulturních projektů, na jakou jsme byli zvyklí. Po zveřejnění výsledků letošních grantů však několik uměleckých subjektů oznámilo útlum nebo ukončení činnosti.
Tanečnice a umělecká ředitelka Korejského národního baletu Kang Sue-jin uvažuje v letošním provolání k Mezinárodnímu dni tance (29. dubna) o tanci, který vzniká z pomíjivých momentů, o tanečnicích a tanečnících předurčených k tomu, aby byli v pohybu navždy. Od roku 2015 jim v tom u nás pomáhá i Nadační fond pro taneční kariéru (NFTK), jehož misí je především podpora umělkyň a umělců v přechodovém období, kdy končí svou jevištní kariéru a vydávají se na další profesní cestu v uměleckých i mimouměleckých oborech.
V Nadačním fondu pro taneční kariéru máme v popisu práce podporu tanečních umělkyň a umělců v nesnázích. Ovšem myšlenku, že budeme pomáhat lidem ve válce, jsme si nikdy nepřipustili ani v nejčernějších fantaziích a hororových snech.
Jan Váňa je sólista velkého souboru Opery – baletu v Kyjevě. Působí tam už 15 let a tančí především „velký“ klasický repertoár. V úterý 1. března dorazil s manželkou Natálií Mishchenko, také tanečnicí, a tříletou dcerou Terezkou k příbuzným na Moravu. Nyní jsou v Praze. Z Kyjeva jeli autem a po cestě ještě nabrali další příbuzné. Práce tanečníka je plná námahy a emocí, ale se zátěží, jako je útěk před válkou, se srovnat nedá.
Chápu, že taková otázka teď může znít jako nemístná provokace. Jenže, jako by toho nyní v umění a kultuře nebylo málo, je tu zkrátka stále i toto nepříjemné a palčivé, snad až bolestivé téma: zabezpečení na stáří. Důchod, chcete-li.
Aneb Pár myšlenek a koučovacích tipů Jany Bohutínské motivovaných postupem „koronakrize“
Autory článku jsou Jana Černá Tomanová a Martin Černý ze Vztahosféry, psychologické, párové a rodinné poradenství, psychoterapie
Vládní restrikce uvalené v souvislosti s koronakrizí zasáhly i oblast tzv. zábavních průmyslů. To je poměrně široká a těžko definovatelná oblast, jejíž podstatou je komerční úspěch na poli zábavy, využití volného času či prezentace produktů a služeb. Je součástí kulturní a mediální sféry, a díky obchodní a reklamní povaze dnešního světa je spojená také s dalšími, snad všemi myslitelnými, oblastmi ekonomického a společenského života – od průmyslu, přes zemědělství, cestovní ruch, vzdělávání, zdravotnictví, vědu i výzkum, po státní aparát a samosprávu a politické strany. Všechny tyto oblasti totiž veřejně komunikují a prezentují se formou nejrůznějších eventů.
V současné době jsme venku z komfortní zóny, ať chceme nebo ne. Když se nenecháme chytit do sítě negativních emocí, které nás přemůžou a stáhnou pod hladinu, mimo komfortní zónu je oblast učení.
Černá divadla paří v současné situaci k těm vůbec nejohroženějším segmentům českého divadla. Vedle uzavření divadel na ně ještě tíživěji dopadne předpokládaný dlouhodobý útlum cestovního ruchu.
Současný svět, a s ním i současný tanec, zůstává v karanténě. Hned od prvních dní, tedy od vyhlášení zákazu veřejných akcí se na mnoha úrovních řeší, jak to bude s kulturou.
Možná teď prožíváte stres, strach, úzkost. Je to normální. Dolehla na vás karanténa, omezení vašeho běžného životního stylu, obavy o sebe i vaše blízké.
Situace ještě před týdnem nepředstavitelná, je dnes realitou. Jsme v karanténě. V plném provozu zůstaly profese zajišťující chod státu a služeb pro obyvatele; značná část populace je doma. V režimu home office se snaží udržet svůj byznys v chodu, plnit distančně svoje úkoly, doučovat děti… a jistě se jim hlavou honí spousta otázek.
V brutální nahotě a tváří v tvář všem koronavirovým opatřením se nyní ukazuje křehkost oboru, který i v běžném režimu často funguje hlavně proto, že ho jeho aktérky a aktéři záplatují a podepírají svou vášní pro věc. – Jako když Atlas nesl na své šíji celé nebe.
Před časem jsme na našem facebookovém profilu Druhá kariéra umělců sdíleli článek Anny Sochorové, který napsala pro The Student Times a zveřejnil jej týdeník E15. Text s titulkem Výchova baletek nejen v Čechách – krev, slzy a pot vzbudil velký ohlas. Ráda bych napsala, že se o něm bouřlivě diskutovalo, ale nebyla by to pravda.
Zatímco na Facebooku rostly počty sdílení Annina článku, odborná veřejnost mlčela. Snad alespoň v zákulisí probíhaly živé debaty, tak jako u nás v Nadačním fondu pro taneční kariéru.
S choreografem a tanečníkem Václavem Kunešem jsme se sešli u snídaně ve Skautském institutu na pražském Staroměstském náměstí ještě před divadelními prázdninami.