The Student Times, kteří článek publikovali, se koncepčně věnují tématu psychické zátěže středoškolského či vysokoškolského studia – z této logiky a zaměření vzešel článek Anny Sochorové. Žádný cílený útok na tanec a jeho vzdělávací struktury to určitě nebyl. To je nutné si ujasnit.
Článek je v mnoha ohledech velmi problematický. Na tom jsme se s kolegy ve fondu shodli. Text referuje o poměrech na konzervatořích a v prostředí českého baletu na základě osobního, nijak exaktního, průzkumu. Autorka vytvořila dotazník, který šířila na sociálních sítích a pracovala s odpověďmi, které touto cestou získala. Mezi respondenty spadá i širší okruh přátel autorky a rodinní příslušníci, kteří jsou z taneční branže.
Některá tvrzení nejsou podložena ani daty ani konkrétními důkazy (například naznačování korupce a klientelismu), což je vážné. Jiná tvrzení v článku jsou evidentně zkreslená a nadnesená – jako například, že průměrný věk pedagogů na konzervatořích je 70 let, což je trochu úsměvné. O vyváženost se ale Anna pokusila tím, že oslovila pražské taneční konzervatoře (Duncan centre, Taneční centrum Praha, Taneční konzervatoř hl. m. Prahy a Pražská taneční konzervatoř a střední odborná škola) a nabídla jim, aby se vyjádřily k některým aspektům prostřednictvím tří jasně formulovaných otázek. Kromě Tanečního centra Praha žádná škola nereagovala.
Pokládám však za podstatné, že se ke slovu dostali samotní tanečníci a tanečnice, studenti a studentky. Autorka se pokusila získat data od skupiny, která často z obavy z reakce školy o příkořích nemluví, anebo mluvit nedokáže, protože je již vnímá jako normu. Možná nejde o reprezentativní vzorek respondentů, ale k otevření tématu, které nepochybně dlouho bublá někde pod povrchem, to úplně stačí. Vysoký počet sdílení a komentáře, bohužel naznačují, že článek popisuje denní chleba studentek a studentů. Považuji za nebezpečné a arogantní jejich pocity a zkušenosti marginalizovat.
