Teď nesedíme v žádné čekárně. Nečekáme na to, až se zase vrátíme k životu jako dřív. Prostě dál žijeme a tvoříme. Je jaro 2020. Tohle je náš život tady a teď. Jen se změnily kulisy.
Plány modifikujme
Změněné okolnosti možná, nebo zřejmě, narušily naše plány. A plány jsou potřeba, ale určitou křehkost v sobě mají vždycky, protože okolnosti se mohou změnit kdykoliv – okolnosti vnější i ty vnitřní, osobní. Tak si prostě vymysleme jiné plány a cíle nebo ty předchozí modifikujme.
Přesto nové krátkodobé cíle mohou podporovat nejdůležitější cíle dlouhodobé, které se možná ani nezmění, kterých třeba ani není potřeba se vzdávat; jen se změní cesta, která k nim vede. Třeba nová cesta dlouhodobé cíle užitečně otestuje nebo prohloubí. Nebo je smete ze stolu, i to se může stát. A může to být nejen proto, že nová situace všechno zpřeházela, ale třeba i z toho důvodu, že dosavadní cíle vlastně už před tím balancovaly někde na hraně. Na hraně chtění, motivace nebo udržitelnosti. Tak se těch cílů na zemi nedržme jako klíště psího hřbetu, ale začněme znovu, jinak, pokaždé je při tom na čem stavět.
Jestli cíle nemáte a moc nevíte, kam vlastně ve své profesi a obecně ve svém životě jdete, vezměte si papír a tužku a zkuste si k tomu něco napsat nebo nakreslit. Už to máte? Co pro to teď konkrétně můžete udělat a co opravdu uděláte? Buďte konkrétní. A připište termín. (Cíl je sen s termínem.)
Otužování v nejistotě a složitosti
Prostě se jenom změnily okolnosti a od nás se žádá akce. Jako obvykle. Ledacos stejně nebude jako dřív. Tak proč ztrácet čas čekáním na Godota. Stejně se potřebujeme rozhodovat. Jen jsme v situaci, kdy v mnoha případech vzrostla míra nejistoty a složitosti. I za jiných okolností máme skutečnou jistotu jen málokdy, často podléháme spíš iluzi jistoty. Teď trénujeme, otužujeme se, vybrušujeme flexibilitu, a nakonec i kreativitu v hledání řešení, což se nám bude do budoucna jedině hodit.
Smysl nebo otlučená zrcátka?
Ovšem nezaměňujme akci s frenetickým chytáním se jakékoliv činnosti, vybuzeným hlavně obavami, nervozitou, neschopností chvíli setrvat na místě. Akce by měla mít také nějaký smysl. Jestli nevydržíme chvíli (zdánlivě) nečinně sami se sebou, třeba by bylo fajn ocenit příležitost a zrovna na tom zapracovat.
Neobvyklá situace je příležitost vyzkoušet něco zvláštního, nového. A děje se to. Tanec a umění vůbec vstoupily online do obýváků, kuchyní, ložnic a dětských pokojíčků či koupelen a zahrad i tam, kde nejbližší divadlo nebo kulturák rozhodně nejsou za rohem a místní samosprávy na nich navíc škudlí.
Dobře, ale co to umělkyním a umělcům přinese? Kam je to smysluplně posouvá v jejich profesi, v jejich umění? Co jim to dává a dá? Jaké dovednosti si osvojují? Jak je zužitkují? V čem je to posiluje? Nebo je to jen slepá ulice, ze které budou muset pracně vycouvávat a ještě si přitom omlátí zpětná zrcátka? Rozvažte si to individuálně, zapište si to a promítněte do úvah, kudy jít a co dělat dál. A pak to překlopte do činů.
Není to jediný možný experiment. Co třeba odpočívat, když jindy mnozí z nás čelí vyčerpání. Nebo se věnovat sebepoznání – zkusit jinou tvůrčí profesi, vyzkoušet si na chvíli život bez jeviště a potlesku, nanečisto. Vždyť právě o tom velmi často mluví lidé, kteří aktivní taneční kariéru končí nebo ukončili, jako o momentu, který je zdrojem velkého smutku a lítosti. O významu připravenosti se ostatně rozepsal v Hamletovi už klasik William Shakespeare.
Jako plši a netopýři?
Můžeme samozřejmě taky hibernovat, podobně jako plši nebo netopýři. I když jarní hibernace je tedy dost zásadně proti přírodě. Tak hibernujme alespoň vědomě a zdravě, když už nám to nedá, a hibernujme jen v případě, že nám to dává sílu, nikoliv ji nenávratně bere. Nedovolme pocitu bezmoci, ani panice, frustraci, otrávenosti a sebelítosti, aby nás spolkly jak Otesánek. Nedovolme ani strachu nebo úzkosti, aby nás ovládly. Není moc rozumné zachránit se sice před koronavirem, ale obratem potřebovat ke zdárnému fungování v naší každodennosti dávku psychofarmak.