Sešly jsme se v kavárně Nové scény Národního divadla a mluvily o tom, co se v její profesi a životě děje právě teď. I o tom, jak to bude dál. Náš rozhovor otevřela větou, že si nyní připadá opravdu svobodná.
„Byla to moje investice do českého tance. Za deset let mě to ale vycucalo,“ vrací se nejdřív Nataša ke 420PEOPLE. „Rozhodování, zda odejít, mi nakonec trvalo tři roky. Naznačilo mi to moje tělo. Začala jsem ve zkracujících se intervalech ztrácet hlas. Myslela jsem, že jsem nemocná, ale byla to jen reakce na mnohostranný a dlouhotrvající tlak, který jsem cítila.
Schopnost poslouchat své tělo mi pomohla v rozhodnutí odejít, poslat projekt dál. Dělá mi radost, že se to podařilo a co všechno jsem jako „pouhá” tanečnice pomohla vystavět. Příliš dlouho jsem ale pracovala v režimu 24/7 a teď už nechci ve stresu sedět celé noci nad prací, “ rekapituluje období, které na domácí taneční scéně zanechalo podstatnou stopu.
V Izraeli vystudovala Gaga u Ohada Naharina a stala se učitelkou tohoto pohybového jazyka. I v tom navázala na to, na čem pracovala už se 420PEOPLE. Odejít z vedení souboru pro ni přitom znamenalo řešit také existenční otázky a své finance. „Bylo mi jasné, že pedagogika pro mne bude na čas primární. Tou teď vydělávám peníze. Kurz Gaga byl přínosný i v tom, že jsem našla inspiraci, která už mi v Česku chyběla. V Batshevě jsem zase viděla tanečníky, kteří absolutně ovládají svůj instrument, tělo. Učit se na kurzu pedagogiku, to byl velký bonus – dostávala jsem zpětnou vazbu bez toho, aniž bych se musela stresovat, že udělám něco špatně nebo nějakou chybu. Měla jsem čas rozvíjet se jako pedagog. A lekce Gaga se mi v Česku hezky rozjely. Klepu na dřevo, je to pro mne další úspěšně rozjetý projekt, který se může vyvíjet dál,“ vypráví.
Dělá to, co ji baví
Pro ostravský balet také navazuje zahraniční spolupráce, vozí sem tvůrce. Propojuje se znovu se svými přáteli v zahraničí, rozvíjí své kontakty. „I to navazuje na to, co jsem dělala ve 420PEOPLE, takže v tom žádnou změnu nepociťuji,“ dodává. Dál vede také workshopy, kde s lidmi pracuje na inteligenci a kvalitě pohybu. Velkou změnou však pro ni je, že není na jevišti. „Záleží jen na mně, zda se na něj zase postavím nebo ne. Tvůrčí vlna mi najíždí, jsem fit a mám pocit, že bych na jevišti nebyla zbytečně. Uvažuji nad svou novou věcí, ale zatím je to úplně na začátku,“ vypočítává dál své současné aktivity a plány.
Předloni založila i Kyliánův nadační fond, který spojuje se svým pocitem zodpovědnosti za to, aby se podstatné věci předávaly dál, mladší generaci. „Pořád tu nemá práce Jiřího Kyliána dostatečný respekt. Žáci z konzervatoří vám řeknou, že je to old school,“ diví se. Fond se vloni podílel na kyliánovské výstavě na Nové scéně ND. „Plány jsou načrtnuté, ale prakticky se teď k fondu dostanu méně, než by potřeboval. Třeba mě v něm čeká moje další dekáda,“ přemýšlí.
Známé výzvy, ale nově a jinak
„Vlastně teď dělám jen věci, které mě baví,“ tvrdí. Změnu, kterou během posledních dvou let prošla, přirovnává k posunu po spirále. Když odcházela ze 420PEOPLE, bylo to pro ni v něčem podobné, jako když před lety z NDT přecházela na volnou nohu. „Změna je existenciální moment. Nechcete snižovat kvalitu svého života, zároveň ale nevíte, jak se práce složí. Chvíli trvá, než se všechno zajede. To je křehký bod,“ vysvětluje. Vypráví také, že když se vracela do Česka ze zahraničí, měla plné zuby cestování. Teď má zase permanentně sbalený kufr. „Nejen k cestování se vyplatí udržet kladný přístup, pro každého je zdravé vypadnout z rutiny. Když mám cestování moc, říkám si, že cestovat hodně je lepší než vůbec,“ směje se.
Jaké vlastnosti nebo silné stránky ji pomáhají v tom, aby šla kupředu a posouvala věci, na kterých pracuje, dál? „Mám spíš pocit, že vždycky je na něco správný čas a místo. Nejprve je to o nějakém puzení, pak mě zajímá širší pohled na věci, co, jak a proč působí. Na to si udělám názor – potřebuji získat vnitřní přesvědčení o tom, co je správné a co špatné. Tělo tady mnohé napoví. Někdy mi trvá déle, než to přežvýkám, ale pak si udělám komplexní obraz, do kterého vstupuji nebo ne,“ vysvětluje.
Svobodu je potřeba unést
A opakuje, že se teď cítí svobodná. To, že je spojená se svým tělem, přispívá k tomu, že se svobody nebojí. Tanečnice jsou podle ní obecně odvážné ženy, mají v sobě animální sílu a umí se ke svému místu na světě probojovat. S odvoláním na Ohada Naharina je podle ní v ženách jemnost i agrese a obé má mít své místo. Zároveň však tvrdí, že je potřeba umět svobodu unést. „Je třeba poznat, co je správná příležitost, nenechat se zavést někam, kam nechci. Jsem teď určitě mnohem opatrnější v tom, když si vybírám co a s kým chci dělat. Dřív jsem se pořád snažila všem vyjít vstříc. Teď častěji odmítám. Na volné noze jde i o dobré plánování v čase. Je důležité mít naplánovaný i čas, který je volný,“ popisuje svůj přístup.
„Co se mi také vrátilo s Gaga je schopnost užít si každou chvíli, i když se zrovna něco nepodaří. Bylo období, kdy jsem o tanci pochybovala, jak jsem byla obklíčená socio-ekologickými problémy světa. Teď procházím jakýmsi smířením v tom, že tanec neztrácí svůj původní smysl a na světě má své unikátní místo. Pomohlo mi, že jsem získala určitý odstup a i při studiu Gaga jsem si kladla věčné otázky: Už nebudu tanečnice? Co tedy budu? Lektorka? Choreografka? A kdo vlastně jsem teď? Došlo mi, že můžu být všechno najednou, že takovou kombinaci mi můj obor a dosavadní cesta v něm umožňuje. Tanečnicí jsem bytostně, o tom už pochybovat nebudu,“ uvažuje. Tvrdí, že je potřeba dát si čas na reflexi a něco s ní udělat. Toho se podle ní někdy bojíme – anebo reflexi odkládáme.
Vytěsňovat realitu k ničemu nevede
Pokud by měla předat nějaké doporučení těm, kteří před zásadnější profesní změnou teprve stojí, radí, aby změnu udělali, když cítí, že je to potřeba. „Určitě je třeba všechno dobře zvážit, udělat si představu o tom, kam by se změna měla odvinout. A dát prostor i nicotě, aby se z ní nové mohlo vynořit. Nic nevytěsňovat, cokoliv vytěsňujeme, vrátí se nám to. Tanečnice prostě stárnou a vytěsňovat realitu k ničemu nevede,“ uvažuje s tím, že je třeba mít odvahu a i strach může být konstruktivní. „Cítím-li strach, přijímám ho a nepodělám se z něj. Je to něco jako tréma před premiérou. Pokud se člověku nestane třeba nezaviněná tragédie, často navíc platí, že jak si to udělá, tak to má. I konec kariéry si tedy může každý udělat pohodlnější třeba tím, že si našetří nějaké peníze, aby věděl, že má finanční rezervu,“ doplňuje svůj pohled. „Život není jednosměrka, jak říká pan Kylián.“
Nakonec se zajímám ještě o to, kde se Nataša (kromě Kyliánova fondu) vidí za další dekádu. „Pořád se budu nějakým způsobem věnovat tanci. Chci dělat tvůrčí práci, která mě baví. A mimo obor? Myslím na děti. Uvidíme,“ prozrazuje.
